RECENZE

Kompletní recenze z Divadelních novin zde.

Života Elišky Pretschnerové, členky Kongregace Školských sester řádu sv. Františka, se  chopila zkušená divadelnice Hana Strejčková a zpracovala jej prostě, jemně, citlivě, s vědomím si oněch ošemetných nástrah. 

(…)

Hana Strejčková se svým souborem (který je jednou z mnoha jejích aktivit, jež podniká na poli, propojujícím umění a sociální pomoc) vytvořila křehce lyrickou, neokázalou inscenaci na pomezí pantomimy, pohybového divadla a činohry, za pomoci živého hudebního doprovodu, který ještě umocňuje reminiscenci na estetiku dávných burianovských literárně-dramatických pásem. Poctivě nastudovala všechny okolnosti okolo života ztvárňované jeptišky, navštívila se svým souborem místo jejího působiště Hoješín u Seče, ke spolupráci na textu přizvala jednu z Eliščiných pamětnic a kolegyní – sestru Zdislavu Noskovou.

Noří se osobitě, bez ostychu, ale s taktem, pochopením a noblesou do obtížné látky, užívajíc jednoduchých rekvizit, z nichž nejdůležitější je konstrukce ze syrového dřeva, která se mění podle potřeby ve stůl, mučící nástroj, lávku, okno, pryčnu, žebřík… Další nezbytnou rekvizitou je rostlina, přesazovaná, přemísťovaná, jako připomínka toho, jak byla příroda v životě Elišky důležitá, coby útočiště a místo spočinutí i nejhlubších rozhovorů sama se sebou i s Bohem. Zelená barva rostlin, přírodní barva dřeva, černá a bílá, to je barevná škála této inscenace, která plně dokáže pojmout nejdůležitější fasety složitého, a přitom velmi prostého života sestry Elišky. 

Herci jsou vedeni k tomu, aby na sebe zbytečně nestrhávali individuální pozornost, jsou přísně součástí sboru, tak jako byla Eliška, jsou všichni (včetně Strejčkové) rovnocennými dělníky inscenace, kteří slouží výslednému tvaru. Jejich ladný, stylizovaný pohyb je schopen vyjádřit i velmi jemné odstíny, není křečovitý, je uvolněný, svobodný, ale  soustředěný, vědoucí a záměrný. Každý z herců a hereček hraje více postav, je lhostejné, zda mladý muž ztvárňuje chvíli také ženskou postavu oblečenou do sesterského roucha, naopak, je v tom hloubka a půvab, rovnocennost v usebrání a předávání… Strejčková umí modelovat inscenační tvar lehkou, přesnou kresbou, vést své kolegy k pozvolnému vygradování oblouku každého výstupu, který nikdy nevybočuje z plynulého, soustředěného toku celého příběhu, a přitom upozorňuje na vyhrocené okamžiky života Elišky a ostatních sester. 

Výhodou inscenace je, že je ji možno přenést do kteréhokoliv interiéru či přírodního prostředí, a nepochybně nikdy neztratí na působivosti.

Kompletní recenze a fotogalerie zde.

(…) Už jsem o této multifunkční režisérce psal tolikrát a viděl od ní toho, že bych se snad ani neměl nechat zaskočit. Čekal jsem, že to bude dobré a silné, ale ono to bylo ještě lepší a ještě silnější. (…)